Svobodná mysl

Free mind_KO2

Ve svém nitru toužíme být obklopeni lidmi, jež nás bezpodmínečně milují, radují se z našich úspěchů, v těžkých chvílích nás podpoří a obejmou, když nám je smutno, trpělivě nám naslouchají a laskavě se o nás starají a my totéž děláme pro ně. Toužíme se cítit součástí celku, ale zároveň si zachovat svobodnou mysl.

Zdá se, že v tomto světě je nezbytné být součástí rodiny, komunity.

Pokud nemůžeme sdílet své zážitky, pocity, doteky, svou jedinečnost, tvorbu a práci, cítíme ve svém nitru samotu. Hledáme lidi, kteří by s námi vše, co prožíváme, chtěli sdílet. Když nalezneme svou druhou polovičku, jsme neskonale šťastni a vytváříme vztah, který ovlivní celý náš život. Tento vztah, je to nejcennější co máme, přesto za pár let může se zdát, že je samozřejmý, emočně vyčerpaný a nicotný. Jest to daň za ztrátu své vnitřní svobody. Jenže vzpomeňte si, přeci jste do toho šli dobrovolně…. Chtěli jste být součástí, mít vedle sebe někoho, kdo vás vyslechne, pochopí, pohladí, utěší, kdo se na vás ráno usměje. Ta samota byla tak tíživá, že se to nedalo vydržet. Tak jste obětovali svou svobodu a mysleli si, že je to tak v pořádku. Jenže vaše mysl se potřebuje cítit volná, potřebuje létat a ve vztahu jí to není dovoleno. Láska je totiž často podmínečná. A teď po všech těch letech kompromisů, potlačování a přetvářek to ve vás všechno vaří a vybuchuje. Nebo už vás přestalo bavit to nekonečné nepochopení, vzdali jste to a ve svém srdci cítíte chlad. Zbývá si už jen přiznat, že jste se v tom úžasném a překrásném vztahu plného emocí a prožitků ztratili nebo zacyklili.

Jak být součástí celku a přitom si zachovat svou jedinečnost?

Vycházíme-li z faktu, že žijeme v duálním světě, je pak naprosto přirozené, že se necítíme úplní, že nám něco chybí. Navíc vědomí v nás je jen malinkatým zlomkem celkového vědomí tvořivé síly Vesmíru a instinktivně touží po propojování. Vždyť před naším narozením bylo součástí Vesmíru a pak se ocitlo v malinkaté křehoučké schránce, která se o sebe zatím vůbec nedokázala postarat. Tolik se toho muselo děťátko naučit. Zatímco podvědomá mysl řídí základní funkce, vědomá část mozku se učí. Prvních pár let života se získané informace o světě kolem ukládají přímo do podvědomí a tak vznikají vzorce vědomého chování a prožívání. Dítě je tedy odsouzeno k naprogramování svými rodiči. A právě zde se zasévají semínka nelásky, či lásky podmínečné, zasloužené. Mysl přestává být pod záminkou výchovy svobodná a stává se zkrocenou a zotročenou. To v jaké míře tomu tak je, se však projeví až za několik let.

Člověk je sice naprosto jedinečnou a neopakovatelnou bytostí. Uvnitř však cítí, že sám o sobě vlastně nic neznamená. A proto je ochoten vzdát se sám sebe, aby byl společností přijat.  

Děti mají přirozenou radost ze života. Žijí v přítomném okamžiku. Zdá se, že všechna ta pravidla, strachy, příkazy, zákazy, omezení, lži a manipulace dospělých, které používají pro výchovu svých dětí, na ně moc nepůsobí. Je to však klam, dostávají se přímo do dětské mysli.

Vzpomínám si, jak jsem se jako malá holka celé hodiny houpala na houpačce a vesele si zpívala. Bylo mi prostě báječně a cítila jsem se tak volná, jako bych létala. Jenže v dospělosti to už nedokážu. Chvíli se houpu a pak mi na mysl začnou přicházet různé úkoly. Říká mi, že už mi to stačí, že jen ztrácím čas, že musím jít dělat něco užitečného.

Jak je to jen možné? Proč mě v klidu nenechá jen tak být? Proč musím být pořád někomu užitečná, nebo dělat něco, co ostatní pokládají za potřebné? Co je to za hloupost? Jak můžu cítit radost ze života, když jsem ve své hlavě stále bombardována nějakými úkoly? A odkud se berou? Kdo je vytváří?

To ta semínka, co byla v dětství zaseta, vzklíčila a vytvořila rostliny, které se za ty roky rozrostly do obřích rozměrů a zaplevelily mysl. V období dospívání rostliny začínají postupně kvést a svými jedovatými a omamnými vůněmi mysl zotročí. Až po svých třicátých narozeninách se z toho člověk díky uvědomování začíná postupně probírat. Má možnost rozeznat plevel od vzácných květů svého skutečného já a může tak pracovat na vytvoření své srdeční zahrady. Je to náročná práce a vyžaduje hodně trpělivosti a laskavosti. Navíc je potřeba začít na této činnosti pracovat včas. Přeci ten plevel v nás vyrostl, kvetl, a když odkvetl, začal vytvářet semínka. Dozrají-li vysemení se a to nejen v nás, ale doletí i k našim blízkým a zejména mysl našich dětí je pro ně jako zorané pole na jaře.

Věřím, že se člověku opravdu může podařit ten zázrak a vytvořit v sobě bezpečný a láskou provoněný kout. Najít svou jedinečnost a pak objevit i své místo ve společnosti. Mít svobodnou mysl, být obklopen lidmi, kteří mu rozumí a zvládat umění bezpodmínečné lásky. Nebylo by to krásné? Podaří se mi to někdy?

Petra 

Petra Ženatová
Můj facebook

Petra Ženatová

vaše oblíbená spisovatelka 😉
Petra Ženatová
Můj facebook

Nejnovější příspěvky od Petra Ženatová (zobrazit všechny)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Sdílení