Horká hlava a ledové srdce

Přála bych si být zase více optimistická. Vidět ty krásné věci, ale bez růžových brýlí. Prostě ucítit teplo tam uvnitř mého srdce. Teplo, které vše ostatní rozehřeje a pošle radost do každé mé buňky. Místo toho jsem plná výmluv, proč to nedělat, proč zůstávat v ustrnutí. Vše je složité, zodpovědnost na maximum, čas proti mě. Kdy se ze mě stala ta studená uzemněná královna, která se bojí létat? Je to snad věkem? Jsem tím dospělá a zodpovědná? Ale co mé sny? Kam zmizely? Co má fantazie? Kde se ukrývá? Abych dospěla, musela část mě samé umřít? Ne, to ne! To jsem nechtěla. Tak proč už je tak těžké mě rozesmát? Tak proč už je tak těžké snít? Tak proč cítím se tak opuštěně?

Vím, nikdy jsem nechtěla onemocnět touto mezi dospělými tolik rozšířenou nemocí. Nikdy jsem nechtěla mít diagnózu horké hlavy a ledového srdce. Vždycky jsem si myslela, že má kouzla mě před touto zákeřnou chorobou ochrání. Ale zřejmě ztratila jsem něco důležitého, něco, co mě před ní roky chránilo. Je to pryč a já musím se přiznat, že patřím mezi pacienty. Často se rozhněvám a vůbec nechápu, kde ten vzdor a vztek pramení. Nic mě neobměkčí a neukonejší jen čas. Na laskavý pohled, na objetí reaguji s podivnou samozřejmostí.

A je tu nové jaro. Přišlo to nejkrásnější období v roce a já nic necítím. Jsem prostoupena smutkem, jelikož život, který bych si přála, neexistuje. Paralyzovaná strachem nedokážu se pohnout z místa. Nevím, co mám dělat. Nic nepomáhá. Všechno, co udělám mi posun dopředu neumožní, jen a jen zase mě vrací zpátky. Kam ztratily se všechny mé bláznivě krásné pocity plné lásky a pochopení, romantické představy, vášeň a touha? Jsem jako zbloudilá růže na poušti a snažím se vrátit do své překrásné tajné zahrady, jenže ona se přede mnou skryla. Jsem v pasti chycená a souží mě sucho. Každá moje buňka čeká na déšť, který nikdy nepřijde. Ne, on nepřijde.

Vím, že se musím vrátit sama k sobě. Jen pak budu schopná znovu ucítit tu nádhernou svěží vůni jara a vychutnat si každý jeho okamžik, jak postupně rozkvétá se každý keř, strom, každá květina. Vnímat detaily jedinečnosti každého dne je zázrak, který nepozornému oku a horké hlavě uniká. Zastavit se na chvíli, lehnou si na trávu a pozorovat nebe. Ano, žít v přítomnosti a provádět meditace je lék, který zklidní mou duši a navrátí krev do mého srdce. Vím to, tak proč je tak těžké ten lék začít brát. Pravidelné dávky. Proč je to tak těžké? Něco mi chybí, že? Něco je ve mě špatně, že? Něco nefunguje, jak by mělo. Všechno je mi jasné, ale nic nefunguje. Přesně takový stav člověk má, když nezná základ problému. Protože opravdové vyléčení může být jedině takové, že odstraníme příčinu. Nalezneme prvotní problém a vyřešíme ho. To ostatní je jen obal, který se pak vyřeší sám. Jenže Vesmír je natolik veliký, že najít tu pravou příčinu je pro člověka, který hledá všude, téměř nemožné. Vnější svět nabízí mnoho zrcadel, až přes příliš. Jsem už unavená z všech těch znamení, která mě směřují k stejnému a tomu jedinému cíli. Poznat více sama sebe a přijmout se taková jaká jsem.

Petra Ženatová
Můj facebook

Petra Ženatová

vaše oblíbená spisovatelka 😉
Petra Ženatová
Můj facebook

Nejnovější příspěvky od Petra Ženatová (zobrazit všechny)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Sdílení