Kolik času ještě zbývá?

Jestli čas existuje jen díky našemu vnímání světa, pak Vesmír vůbec nezajímá minulost ani budoucnost. Pro vědomí je důležitá jen přítomnost. Vzpomínám si, že jako dítě, jsem v ní žila. Teď většinu času trávím v minulosti nebo v budoucnosti a připadá mi to přirozené. Utíkám před realitou a nestíhám si všímat, co se kolem mě právě teď děje. Většinou čekám na budoucnost, která když nepřijde, tak jsem rozmrzelá. Očekávání jsou jako růžové brýle, které se v přítomnosti rozplynou. Říkám si, čím to je? Proč tolik času trávím v myšlenkách? Jde to zastavit?

Vraťte mi mé východy a západy slunce, vraťte mi dlouhé procházky tichou přírodou! Toužím psát a napojit se na kreativní tok energie. Kde jsou mé meditace? Neumím být mámou a zároveň naplňovat své potřeby. Rodina je pro mě bezpečným zázemím milujících lidí, kteří mi rozumí a věří mi. Bez ní jsem nicotná a nic nemá význam. Zároveň však potřebuji prostor pro sebe a velmi těžko se mi ho nachází.

Proč je to všechno najednou tak těžké? Každé rozhodnutí. Toužím vypnout ten tok myšlenek a čistýma očima se podívat na svět kolem sebe. Místo toho vzpomínám, jak jsem to ještě nedávno dokázala a ocitám se tak v pasti, ze které není úniku. Prosím všechny své spojence, celý Vesmír o pomoc. Takhle jsem to nikdy nechtěla. Uvíznout se své vlastní mysli. Ovládána robotem, který si se mnou zahrává a je schopný v mžiku zničit vše, na čem mi záleží.

A tak snažím se tomu porozumět a vnést světlo do těchto temných koutů. Uvědomit si, co se to se mnou děje. Zjišťuji, že vše je vlastně v pořádku, jen jsem dospělá a hlas mé mysli začal být silnější a často přehluší ten jemný, který vychází ze srdce. Když jsem unavená je pro mě složité zachytit vibrace mého já, zvláště, když mysl začne křičet a prosazovat si svou. Proč mě nikdo nenaučil, jak naslouchat svému srdci i přes všechen ten hluk kolem? Jak prožít krásný plnohodnotný život? Přeji si, aby pro mě bytí v přítomnosti, bylo lehké jako pírko. Aby ta tíha, kterou cítím zmizela. Aby ten hlas mé mysli přestal být tak silný.

Všechno už jsem tolikrát viděla, zažila a vytvořila si programy a očekávání. Jak v rozkvétající růži uvidět znovu krásu? Ne, ona jen nesplnila svůj úkol, ona kvete a voní a je tak v souladu s přítomností. Jak znovu ucítit tu vůni svobody srdce?

Přeci vše je jen vypůjčené. Tak proč mám pocit, že to bude trvat věčně a můžu si dovolit nesmyslně ztrácet čas a trávit ty nejkouzelnější chvíle ve své strohé mysli zabalené v peřině negativních emocích.

Jestli existuje jen přítomnost, pak spousta věcí přestává mít význam a já jsem ta nejšťastnější bytost pod sluncem, jen si to nedokážu uvědomit. Když mám to štěstí a mohu se večer podívat na chvíli na hvězdy, nebo zahlédnu koutkem oka východ nebo západ slunce, na malý moment má mysl utichne a  já cítím to spojení, celistvost a radost ze života. Ale pak je to pryč a já se znovu ocitnu ve vězení své mysli. Potřebuji vědět, jak ji ovládat. Nechci svůj život prožít pod její nadvládou, uzavřená v křehké skořápce vypůjčeného těla. Smyslem života je přeci život sám.

Prosím svou Bohyni, prosím, aby se probudila ze spánku. Modlím se modlím za její návrat do mého Království. Vím, že právě ona má tu moc mě ochránit a má tu schopnost rozvinout mé vědomí a naslouchat hlasu mého srdce. Prosím probuď se právě teď. Teď, protože čas neexistuje.

Petra Ženatová
Můj facebook

Petra Ženatová

vaše oblíbená spisovatelka 😉
Petra Ženatová
Můj facebook

Nejnovější příspěvky od Petra Ženatová (zobrazit všechny)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Sdílení