Spasení

Planeta pozorovala všechno to dění. Život, který se v ní probudil. Často byla zmatená. Často byla unavená vším tím rámusem a všemi těmi myšlenkami, které se na jejím povrchu zrodily. Někdy i sama sebe litovala a rozjímala nad tím, jaký byl život předtím tichý a klidný. Někdy si dokonce přála, aby si zas tím svým životem samotářským žila. Jenže pak ucítila úsměv a uslyšela smích a uvědomila si i druhou stranu. Při představě, že by se vrátila k svému předešlému životu, ji pohltila nicotná prázdnota. Lekla se natolik, že okamžitě s těmi nesmyslnými úvahami přestala. Jenže co bude dál?

Dřív přesně věděla, co ji který den čeká. Byla svým vlastním pánem. Nejdůležitější bylo světlo ve dne a tma v noci. Teď je tolik jiných věcí. Hlava se jí snad rozskočí při té představě.

Zlý had nespoutaně plenil život, jenž se každý den na Planetě rozvíjel a brousil si své jedovaté zuby na bytost Planetce nejbližší. Na člověka, který změnil mrtvý chlad v kouzelné teplo. Nemohla mu pomoci. Viděla, jak za svou statečnost, za svou odvahu, za své dobré skutky pyká. A nemohla nic dělat. Měla pocit, že je jen divákem všech těch událostí, jež se poslední dobou děly. Byla přesvědčena, že nemůže zabránit tomu bezpráví. Plná bezmoci jen slzami rozkvetlé květiny zalévala. A přitom netušila, že právě ona je tím soudcem.

Den vstával a Planetka věděla, že přichází človíčkův poslední den. Zlověstný had byl blízko. Pomalu se lstivě vplížil k člověku a vzbudil ho. Chtěl si vychutnat strach v jeho očích. Bolestný křik z jeho úst. Nechtěl ho zabít tiše. Ne, to ne.

Človíček se vzbudil. Lekl se. Děs v očích měl. Ale ne strach. Věděl, že had jednou přijde. Vytáhl meč a začal se bránit. Bojovali dlouho. Jenže had byl plný síly, jemu sil neubývalo. Človíčkovi ano, začal dělat drobné chyby v boji. A jak jím únava prostupovala, dělal jich čím dál víc a čím dál větší. Až zakopl. Meč mu spadl. Ležel bezbranný na trávě. Byl v pasti. Smířen se smrtí. Nad jeho tělem se mohutný had odporným smíchem zasmál a chystal se usadit človíčku smrtící ránu.

Planetka celou dobu jejich boj pozorovala. Obdivovala človíčkovu odvahu a litovala, že tolik hada krmila. Kdyby místo toho svou energii směřovala k človíčku, mohl by teď on mít před hadem navrch a porazit ho. Pocítila, že je to její vina, že ona sama tento osud zvolila. Ona sama človíčka ke smrti předurčila. Rozhodla se, že musí něco udělat. Všechnu svoji energii předat človíčku, aby boj mohl vyhrát. Jenže bylo pozdě, človíček ležel bezbranný na zemi a had se k němu skláněl.

Zcela zoufalá na zlomek sekundy strnula v prostoru. Cosi se v ní hýblo a její instinkty vzrostly. Na poslední chvíli zakročila. Z trávy se obrovskou rychlostí vymrštily silné kořeny. Spoutaly hada, jenž se právě chystal zakousnout svými jedovatými zuby nebohého človíčka. Poté jej kořeny stáhly pod zem, kde ho držely tak dlouho, dokud se neudusil, nerozložil a jeho jed se nerozplynul v nicotný dým.

************************************

kapitola z knihy Osvěta, která je pokračováním ke kapitolám Chlad, Tání, Boj

http://www.petrazena.cz/2016/01/11/chlad/

http://www.petrazena.cz/2016/02/21/tani/

http://www.petrazena.cz/2016/04/24/boj/

************************************

Petra ♥

Petra Ženatová
Můj facebook

Petra Ženatová

vaše oblíbená spisovatelka 😉
Petra Ženatová
Můj facebook

Nejnovější příspěvky od Petra Ženatová (zobrazit všechny)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Sdílení