Boj

Nestačí jen chtít. Dokonce, i když jste Planeta. Musíte dokázat, že věříte a že se jen tak neleknete a hned při první překážce to nevzdáte.  Když dlouhá léta chováte se jako slepý, váš vnitřní hlas utichne a srdce zledovatí, nestačí jen pár horkých slz bez sebelítosti. Nestačí. Ty jsou jen prvními krůčky, těmi nejjednoduššími. Ty nejtěžší chvíle vás teprve čekají, pokud vytrváte. A tak to bylo i s naší Planetkou.

Po prvním upřímném dešti, nebylo vyhráno. Bylo jen nakročeno k bitvám. Sněhový had, který usídlil se na Planetě a měl ji omotanou kolem těla, nechtěl se jen tak snadno vzdát. Planetka šla za ním. Požádala ho, aby odešel. Vysmál se jí: „Tak dlouho jsi mě krmila. Tak dlouho jsi mi stlala pod hlavou. Tak dlouho jsem byl tvou pravou rukou a teď mě chceš vyhnat?“ A nakonec zcela vážně až hrozivě dodal: „Ne nepůjdu. Líbí se mi tu. Kvůli nějakému tvému rozmaru přeci nepřijdu o svůj domov.“

Planetka byla nešťastná. Věděla, že bez boje to nepůjde. Přestala hada krmit. Přestala mu pod hlavu stlát. Ale ledový had byl jen více nevrlý a stále neuvěřitelně silný. Tu sílu mu celé roky střádala sama Planetka, která se právě teď ocitla v prekérní situaci. Už nemohla couvnout. Už vydala se na cestu z pekla do ráje. Couvnout nešlo. Zabila by vše, co se právě teď snažila zachránit. Všechny ty tvorečky, jež pomalu umírali, její vinnou. Když ustoupí, všechny zimou zabije. A jednak nemohla čekat, až ledový had zeslábne. Trvalo by to věčnost a všichni by byli odsouzeni na smrt plnou hladomoru a boje o poslední zbytek kyslíku.  Bez cizí pomoci nemůže svůj boj vyhrát.

Přišlo první a pak druhé a nakonec třetí vnuknutí. Poté přišla pomoc a rozehřála srdce Planetky svým smíchem, čistotou a upřímností. Planeta se rozdělila na dvě části. Část, která poslouchala horoucí srdce a část, která zůstávala chladně věrná ledovému hadovi. Nic však nemohlo zastavit ten proces změny. Z bílé Planety stávala se zelená. Moře brázdily veselé vlny. Tráva a stromy se vzbudily.  Kyslík, hojnost přicházely. Zvěř za potravou se vydala, už nemusela se bát zimy. Planeta najednou viděla znovu svůj pravý význam a smysl svého bytí. Nechápala, jak mohla být tak slepá a hluchá, když se po nocích na měsíční odrazy se zalíbením dívala.

Jenže ledový had neroztál, jen změnil podobu a byl ještě agresivnější, tím, že hladověl a ještě mocnější tím, že bojoval o přežití. Byl schopný všeho. Ničil, nenáviděl, zabíjel. Strach na svou stranu přilákal a to je mocný pomocník. Mstil se na nevinných a krásu činil pomíjivou. Ze všeho nejvíce svou zlobu směřoval na jednu, jen jednu jedinou bytost a to tu, z jejíchž úst se zrodil onen osvobozující a srdce otevírající smích.

Přišly dny plné boje. Lidský smích a vzteklý had. Kdo vyhraje? Ani inteligence lidská nedokáže s lehkostí přelstít velikého a mocného hada. Dlouhými vyčerpávajícími bitvami se jen oddalovala porážka lidského mláděte.

************************************

kapitola z knihy Osvěta, která je pokračováním ke kapitolám Chlad a Tání

http://www.petrazena.cz/2016/01/11/chlad/

http://www.petrazena.cz/2016/02/21/tani/

 

Petra ♥

Petra Ženatová
Můj facebook

Petra Ženatová

vaše oblíbená spisovatelka 😉
Petra Ženatová
Můj facebook

Nejnovější příspěvky od Petra Ženatová (zobrazit všechny)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Sdílení