Chlad

Jen sníh a vánice. Nic víc. Jen ticho a zima. Nic víc. Jen bílá a černá. Nic víc. Jen noc a den. Nic víc. Jen chudoba duše a zmrzlé srdce. A na tu chladnou zem bez jediného tónu a bez jediné věty padala sněhová vločka za vločkou. Nikdo už je nepočítal. Dopadla na zem. Nikdo už ji neviděl. Stala se součástí trvalé zimní krajiny. Součástí Planety, jež už nikdo živou neznal.

Planeta však nebyla mrtvá. Ne, nebyla. Jen souhrou vesmírných pravidel se ocitla v době ledové. V době spící. Točila se, točila na své oběžné dráze okolo Slunce. Nebyla mu daleko, ale i přesto ji Slunce nedokázalo rozehřát. Přičemž Slunce ani neumíralo, ani neuhasínalo, bylo mladé, ale přitom už dávno rozumné a na žádné výstřednosti si nepotrpělo. Jeho síla byla významná, ačkoliv ne dostačující. Planetě jeho svit nestačil.

Rozlehlé ledovce a pláně plné sněhových závějí byly šatem Planety. Nebe jako modré, avšak chladné oči měla. Přes den často zastřela jejich zrak mlhou. Nedokázala rozeznat široké palety barev světla. Zima pramenila zevnitř Planety. Zamilovala se do svých velikých a záhadných měsíců. Viděla se v měsíčních odrazech, které byly po nocích tak velkolepě zářící a nádherně veliké, že sníh se třpytil, až zrak přecházel. Byla to však studená láska, bez kousku opravdového citu.

Planeta tedy žila nocí, žila tmou, žila zimou a chladem. A ani si to neuvědomovala. Ve dne ji Slunce nepříjemně pálilo do očí a tak zrak svůj od něj odvracela. Noc byla její odměnou. Jenže kyslík docházel, nebylo nikoho, kdo by ho dodal. Stromy bez listí nemohly přispět, ani kdybyste je prosili tisíc dlouhých let. Smrky, borovice a jedle byly zavalené sněhem, roztrhané vichřicí nebo zcela umrzly. Tráva neexistovala. Rostliny zmizely. Jenže zásoby se krátily.  Nebylo však nikoho, kdo by je doplnil. Ani náznak změny. Planeta stále více a více tíhnula k měsíčním zrcadlům. Ničeho jiného si nevšímala. Na ničem jiném jí nezáleželo. Z ničeho jiného neměla radost. Slunce pro ni nemělo význam.

„Ubývá kyslíku, ubývá zásob. Je třeba vyslat varování. Sic všichni, jež teď spí, budou spát už na věky. Sic Planeta se stane mrtvou,“ šířilo se vesmírem, ale Planetka neslyšela.

Bylo vysláno varování. První v podobě tuhých mrazů, které spálily poslední živé stromy. Planeta chvíli plakala a svými sněhovými vločkami zasypala stromy ještě více, aby je ochránila. Žádná jiná změna neproběhla.

Přišlo druhé varování. Silný vítr polámal vše, co mu přišlo do cesty a zničil mnohé zvířecí úkryty. Některá zvířata ihned zmrzla, jiná se zachránila tím, že se ukryla jinde a převážná většina už prostě nemohla jít znovu spát, byla hladová a nemohla usnout. Byla odsouzena na pomalou a krutou smrt hladem a chladem. Planeta znovu plakala a plakala tentokrát ještě více a ještě déle. Ukryla stopy mrtvých. Zdokonalila skrýše spících, ale bohužel těm ostatním nepomohla.

Přišlo třetí varování. Bylo tiché, když mělo mluvit. Bylo plné výkřiků, když mělo mlčet. Noci zakryl mračný opar, který rozfoukal až k ránu vítr. Slunce pralo se o každou příležitost ukázat svou moc a sílu. Mělo dobré srdce a chtělo těm nebohým stvořením pomoci, jak jen mohlo.

Planeta nepochopila záměr sluneční. Dál slepě věřila svému ledovému srdci a krmila ho vztekem. Nechápala podstatu, byla obklopena lží, které sama ustlala ve svém domě. Planetka pro husté mraky v nočních dobách neviděla ve sněhových závějích odrazy měsíční. Nebylo tedy nic, co by potěšilo její srdce. Rozzlobila se a snažila se situaci obrátit. Obrátit tak, aby v noci hvězdy a měsíce zářily a ve dne, aby Slunce bylo za závojem mlžným skryto.

Poručila větru, aby v noci nespal a aby přes den se činil. Ten si však stál za svým. Neposlechl. On bude v noci spát.

Poručila tedy mrakům a mlhám, aby v noci oblohu odkryly. Jednou nebo dvakrát Planetu uposlechly. Plno zvěře tu noc zmrzlo a jiné se z ní zase nažralo. Mraky se zastyděly, jak byly hloupé a po ostatní dny vždy zvěř chránily.

Nebyl už nikdo, kdo by mohl Planetě pomoci. Inu Planeta poručila sama sobě otáčet se obráceně. Aby v noci byl den a ve dne noc. Usilovně se snažila změnit sama sebe a svůj směr, až se jednoho dne na malou chvíli zastavila. A v ten důležitý moment si uvědomila, jak hloupě se chová. Že odrazy měsíční jsou jen Sluncem vytvořené. Jak jen nato mohla zapomenout? Důležitost je ve Slunci. Bez něj se Planetka neobejde. Měsícům by měla být vděčná jen a jen za ochranu.

„Jsem to popletla,“ řekla si. „To je tím, že jsem pořád v tom velikém vesmíru sama a nemám si s kým promluvit,“ povzdechla si a začala se točit tak, jak tomu bylo předtím. Zima a chlad.

************************************

kapitola z knihy Osvěta

Petra ♥

Petra Ženatová
Můj facebook

Petra Ženatová

vaše oblíbená spisovatelka 😉
Petra Ženatová
Můj facebook

Nejnovější příspěvky od Petra Ženatová (zobrazit všechny)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Sdílení